Tradiční rodina?

Poslední dobou narážím na dotazy, články, videa, kde se „bojuje“ za udržení „tradiční rodiny“. Jsou používána slova „rodina je v krizi“, „jak bude vypadat rodina za pár let“, „rodina a právo na dítě“, „kdo má právo být rodičem a kdo ne“…. Dále je v kurzu homofobie, prostě diskriminace, odpor a strach z homosexuality.

Ze své pracovní praxe velmi zřetelně vidím, že „tradiční rodina“ velmi často nefunguje a má velké trhliny a to dlouhodobě. Heterosexuální páry (manželé) jsou sice brány jako „kvalitní páry“, kde je jedině možné správně vychovat děti. Obávám se, že mnoho rodin funguje naprosto neharmonicky a pokřiveně (potom jsou pokřivené i děti).

Každý sám si může sáhnout do svědomí, jak dalece se mu daří udržet harmonicky rodinu, kde děti mají jistotu, lásku, harmonii, řád a kde se nerozvádějí, kde si lidé nejsou nevěrní či kde není domácí násilí (fyzické či psychické) či jiné partnerské potíže.

Budeme si muset přiznat, že tradiční rodina prožívá dlouhodobě krizi a že lidé vztahy opouštějí, neudrží, hledají něco jiného, zajímavějšího a jejich děti tím jednoznačně trpí. Děti jsou potom adepty na emoční terapii, která odhaluje pravdu za „zavřenými dveřmi“ rodin a pak mají samy potíže udržet vztahy.

Vývoj nikdo nezastaví, přírodu nikdo nepřechytračí a tradiční rodina zaznamená změny, ať se nám to líbí nebo ne. Mohou se někteří lidé, politické strany či různé skupiny bouřit proti narušování tradiční rodiny, ale je to jen NEPOROZUMĚNÍ tomu, co život přináší a kam se vyvíjí.

Každý z nás se narodí se svým životním (genetickým nastavením) a je to tak SPRÁVNÉ. A často Ti, co nejvíce křičí a bojují proti narušení „tradiční rodiny“ (muž a žena) mají sami jinou orientaci a jen ji potlačují či od sebe odvádí pozornost. Budeme si muset zvyknout, že svět se mění a to, že přibývá lidí s jinou orientací není ani „CHYBA přírody“ ani nějaká NEMOC či ODCHYLKA, ale že je to součást života, která je v plánu života a opravdu postupně omezí přibývání dětí. Rodí se více děti z jinými archetypálními VZORCI (tyto vzorce jsou tu již ale dávno) a to budeme muset začít vnímat. Lidé, určité skupiny či politické strany se stále ohánějí tolerancí, otevřeností a opak je pravdou. Tolerují jen to, co se jim chce a kam jejich vnímání dohlédne. Tolerance a otevřenost vypadá jinak. Co je to přirozený řád života? Určitě ne lidské přesvědčení mysli, ale to, co život vytvoří a život nám všem ukazuje, že jsou zde ZMĚNY a ty budou narůstat.

Budeme si muset zvyknout a připustit, že v každé rodině budou lidé s jinou sexuální orientací, budeme si muset rovněž zvyknout a akceptovat, že přibývají děti s autismem, že přibývá dětí s jinými vzorci, které našim neporozuměním pasujeme do různých skupin specifických poruch. Děti s těmito „jakoby poruchami“, našim neporozuměním a nefunkčními rodinami pokřivujeme a pak se divíme narůstající agresi. Často vidím a slyším lidi i veřejně známé, politiky i další jednotlivce kritizovat a odsuzovat každou „JINAKOST“ a je na tom velmi ukázkové, že podívám-li se blíže do jejich životního nastavení, sami jsou jinak orientovaní či doma mají děti jiné orientace, jen to ještě netuší. Je třeba začít volit slova, brzdit své přesvědčení mysli „co je správně“, protože svět se bude vyvíjet dál i přes náš odpor či protest. 

Denně mi prochází poradnou mnoho lidí, ze kterých je mnoho bisexuálních, ale sami si to mnohdy neuvědomují (to jsou prostě jejich archetypální vzorce). Tito lidé si to o sobě někdy uvědomují, ale raději se přikloní k té typické většině. Přesto ale v hloubi duše ví, jak to mají. Ale to není nic nového. Jsou to vzorce, geneticky dané a podíváme-li se do člověka, do jeho životního nastavení, je to tam vidět.

Strachovat se o psychiku dětí mají lidé, kteří opouští své děti, kteří odchází z rodiny, jsou nevěrní, holdují alkoholu či jiným návykovým látkám, nevěnují se dětem, neplatí výživné, zneužívají či týrají děti… a podílí se na pokřivení svých dětí. Za zavřenými dveřmi rodin (tradičních rodin) je spousta trápení, nevěr, domácího násilí a dalších smutných situací, a tak pohlédněme pravdě do oči a každý sám začněme od sebe. Poukazovat na ostatní je laciné, obzvláště u politických stran cíleně často využité. Práva máme všichni stejná a změny se v životě dějí, a tak i právo se musí přizpůsobit vývoji života. Všichni, kdo zbrojí proti odlišnosti, za tím vidí jen sexualitu (za tím vším je však člověk). Podívám-li se na heterosexuály, jak žijí, jak jsou často promiskuitní, jak se chovají sexuálně, je to leckdy alarmující, ale to nikoho nepohoršuje, to lidem připadá v pořádku. Je tady něco „hodně shnilé“ a pravda má mnoho tváří. Mám možnost dívat se do lidských vzorců a číst je a vidím, jak to kdo má a mnohdy si říkám, že ti největší odpůrci JINAKOSTI tuto jinakost sami mají a snaží se ji potlačit a právě na ni poukazovat a tím odvracet pozornost právě od sebe. 

Toleranci se bude naše společnost muset naučit, protože tyto odlišnosti budou stále více patrné.

Když se narodí dítě, dostává do své genetické výbavy to správné a nikdo nemá právo to zpochybňovat. 

A proto slovo tolerance, láska, porozumění, respekt, přijetí… jsou potřeba „žít“, ne je jen planě zneužívat a „plácat“.
Neznalost a neporozumění nikoho neomlouvá.