Znovu o tématu dětí s ADHD

Znovu o tématu dětí s ADHD
Poslední dobou se strhla lavina informací i zoufalých rodičů dětí s označením ADHD, kteří hledají řešení svých potíží s hyperaktivním dítětem, nesoustředěným, nezapadajícím do školského systému tak nějak ideálně. Mohla jsem číst i několik článků, které v poslední době vyšly o této problematice. A pro mě z toho všeho vyplývá, že je stále velké neporozumění, co vlastně ADHD způsobuje nebo proč pedagogicko psychologické poradny, lékaři, psychologové, psychiatři tuto diagnózu používají a diagnostikují tolik dětí touto „diagnózou“.
Tady je skutečně třeba se na to podívat ještě z jiného úhlu, připustit a být si vědomi toho, že každé dítě přichází na svět se svým „přesným“ genetickým nastavením, které se dá přečíst a porozumět mu. Každé dítě má naprosto odlišné nastavení a z toho je vždy třeba vycházet. A dle mého pozorování se rodí více děti s podobnými vzorci, které vedou k této „diagnóze“ (ale není to nemoc ani porucha). Takže za chvíli bychom mohli mít všechny děti ADHD. Budeme muset počítat s proměnlivostí života, že se rodí právě ty děti, které se narodit mají (ale ne na to svalovat všechno) a že vzorce se mění a jejich kombinace se tvoří specificky k době, ve které žijeme.
Děti, které zapadají lépe do školského systému, jak je zde mnoho let nastaven, jsou děti s nastavením mozku a myšlením doleva – na logiku (to vidím při výkladech i poradenství). Ale potom se rodí (a je to tak správně) děti, které už tak nezapadají do takového schématu sedícího dítěte v jednom kuse v lavici a potřebují více pohybu a proměnlivosti během nějakého dlouhodobějšího fyzického omezení a ty jsou často nastavení myšlením a mozkem doprava nebo kombinovaně (ne čistě levé nastavení) a tady je třeba vidět tyto rozdíly. Oboje děti jsou správně nastavené, jen ty sedící a soustředěné bere společnost a škola lépe. Vnímá je jako poslušnější, lépe zvladatelné, chytřejší, přísností a řádem umravnitelné a ty nastavené na jiný styl přijímání informací a učení a ještě potřebující více pohybu jsou už vnímáni jako problémoví, nezvladatelní, neposlušní, narušující výuku a v tom nejnešťastnějším pojetí jako „NEMOCNÉ“ – děti s poruchou.
Tak i já bych se mohla jevit pohledem nynější diagnostiky jako ADHD, protože jsem levopravá (je zde míněno nastavení mysli a rozumu), tudíž mohla bych tuto diagnózu také dostat, naštěstí jsem nikoho ve školním věku neinspirovala, aby mě někam takto zařadil či si mě přehnaně všímal.
Nesmí se to však zaměňovat za děti, které mají jasné vývojové poruchy nebo jsou jednoduše „nevychovaní – bez hranic“ (ale to je rodinnou výchovou dané), ale nepasovat všechny děti do ADHD. Je mi jasné, že pro „odborníky“ to také není jednoduché a k nějaké variantě se nakonec přikloní.Očekává se to od nich, protože jsou na to studovaní a to je myšleno s naprostým respektem.
Mnoho dětí přísností a ohýbáním již od mala donutíme, aby místo své PRAVOSTI nebo PRAVOLEVOSTI dělali že jsou LEVÍ (jde a znovu opakuji o nastavení genetické – mysli a mozku) a oni svou „vůlí“ přetlačí „přirozenost“ a žijí život LEVÝCH dětí (protože se to po nich chce a ony se chtějí zařadit a nezklamat rodiče) a potíže potom vylezou JINDE, někde na fyzickém těle, například v podobě nemocí – epilepsie, pohybové potíže, cukrovka, alergie, astma, ale i AGRESÍ, VZTEKEM, HNĚVEM….
Tady se však velmi důsledně musíme podívat v další fázi na RODINNÉ PROSTŘEDÍ, ve kterém dítě žije, to má s problematikou velmi mnoho společného. Vztahy v rodinách bývají často NARUŠENÉ – rozvody, odchody jednoho z rodičů, střídavá péče nebo naopak nezájem pečovat a jsou to různé kombinace. Výběrem partnera se rozehrává další kolečko potíží – pokud máme špatný odhad a partnerství se nepodaří, odnáší to ve finále zase dítě. Některá partnerství dokáží vztahy i po rozchodu udržet opravdu v klidu, ale těch je skutečně pomálu. Takže zodpovědnost za své vztahy vždy musíme přijmout my a vnímat, že narozením dětí již ovlivňujeme další život a dokázat své vztahy (partnerské) zvládat. Dítě už při narození má zadaná témata, která bude v životě řešit a která pro něj budou klíčová a pokud ještě přidáme pokroucení genetických vzorců díky vlivu rodinného prostředí, pak se vše ještě komplikuje a takové dítě s pravým nastavením se pak stává OPRAVDU problémové, protože EMOČNÍ PŘETLAK NEDOKÁŽE zpracovat.
Při mé práci s rodiči a dětmi mohu říci, že diagnostikované děti ADHD mají dost často PODOBNÉ vzorce – sestavu vzorců, které však nejsou „poruchou“, ale jejich přirozeností. A to, že tyto emocionálně hodně citlivé VZORCE (a nemluvím o naučeným nebo okoukaných vzorcích chování) jsou JEŠTĚ pokroucené chybějícím a nezajímajícím se tatínkem, maminkou o dítě, přísnou výchovou… (a mohu tedy říci, že někteří rodiče přísnost těžce přehánějí a důsledky jsou velmi znatelné na dítěti), tak
u těchto EMOCIONÁLNÍCH dětí potom výsledkem je potřeba BRÁNIT SE při každém projevu „nepřijetí“ a končí to agresí, šikanou (dítěte nebo dítě někoho šikanuje), praním se, sprostým mluvením, nesoustředěností, pokusy o sebepoškození, útěky z domova, chození za školu a podobně.
Z toho všeho vyplývá, že prvořadé je POROZUMĚNÍ svému dítěti, nahlédnutí do jeho genetické výbavy a akceptací jeho vzorců, nepřehánění školních povinností (leckdy se rodiče hroutí z poznámky, špatné známky či dalších školních neúspěchů) a TLAK na dítě se násobí (ze strany školy, ze strany rodičů a pokud do toho vstoupí ještě další ústavy, je z toho neřešitelný problém).
A tudíž, každé dítě, které se narodí je třeba nepokroutit naší neznalostí, nevhodným rodinným prostředím, nerespektováním jeho přirozenosti, které často jen nerozumíme.
A protože jsme všichni omylní, nezbývá, než se poučit a věci zkusit nějak s lehkostí napravit.
Je třeba najít soulad mezi klasickou školou a alternativní školou (dle mého vnímání a práce s rodinami i soukromé školy nebo alternativní mají svá úskalí) a vždy je třeba vidět „důsledky“, často dlouhodobé, které některá dogmata a přešlapy přinesou.
Přála bych všem dětem, aby nemusely být opuštěny ani jedním z rodičů, aby prožily harmonické dětství i školní léta, bez pocitů, že jsou díky své vrozené odlišnosti, respektive přirozenosti ŠPATNÍ, HLOUPÍ, divní či snad nemocní a jejich životy se nemusely tolik komplikovat.
Jedničky a přehnaná poslušnost neznamená ani spokojenost, zdravou schopnost seberealizace, natož zdraví či životní spokojenost.
Objevit a dovolit si ŽÍT svoji opravdovou přirozenost je tím největším životním „hrdinstvím“.

By | 2018-05-13T18:52:52+00:00 Květen 13th, 2018|Nezařazené|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Znovu o tématu dětí s ADHD