Proč naše země (duchovně) nevzkvétá?

Proč naše země (duchovně) nevzkvétá?


      Stručně řečeno: protože nerozumíme významu životních tlaků, které nás jako jednotlivce i jako celé lidstvo zasahují, a bereme si je osobně. To není žádný náš nedostatek ani „chyba“ v našem nastavení. Je to spíše jedna z výzev života k našemu „prohlédnutí“ – aby nás vyburcoval dokázat vidět, že ho přes veškerou snahu prostě čistě nevidíme. Je to proto, že současná fáze vývoje lidstva nám neumožňuje vidět život z „nadhledu“, a tak ho vnímáme subjektivně skrze okolnosti, které pak na nás působí, jako by nám ony život tvořily, formovaly a omezovaly. A my, abychom se necítili být jeho obětí, hledáme způsoby, jak s ním zacházet, aby jeho výsledkem přestaly být opakující se problémy a pocity nespokojenosti.

     Zapomněli jsme být lidmi, protože se bojíme své nedokonalosti. Snažíme se být dokonalí a tato snaha nás dělá necitlivé a slepé. Proto máme potřebu ze sebe dělat někoho jiného, než jsme. Hledáme v sobě něco víc, a přehlížíme přitom nejzákladnější hodnoty obyčejné lidskosti. To v ní se skrývá skutečné kouzlo. To není o tom, že nedokážeme být lidští, ale o tom, že ji nedokážeme ocenit a docenit. Lidskost totiž není jen nějaká hezká vlastnost, je to nejzákladnější princip a ideál, zakořeněný v nastavení nás všech. A pokud uvnitř nás všech existuje něco univerzálního a zároveň nám neustále vlastního, co stojí za to obecně následovat, netýká se to ani politické ani ekonomické kultury, dokonce ani morálky, ale naší obyčejné ‚lidskosti‘. Z lidskosti, která nás zevnitř nějakým způsobem vede a řídí, a pokud jí dokážeme správně naslouchat, dokáže nás povznést nad omezení subjektivního vidění světa a jeho problémy. Protože to naše lidskost z nás dělá ‚lidi‘ s kulturou, která nestaví na odlišnostech a dualitě – na subjektivním hodnocení, co je špatné a co dobré, a umožní nám na svět nahlédnout    ze samotné podstaty. To je pohled lidskosti, která je nade vše poznání.

      A otázka, jak se dostat ze svého uzavřeného začarovaného kruhu „nevědomí“ ven, je kardinální životní otázka. Ve skutečnosti jsme uzavření v okruhu neprostupnosti vědomí, který nám je zatím souzen, a který představuje naše vidění života jako tzv. „máji“ – vidění života omezeným pohledem iluzí, skrze které všichni toužíme proniknout a prohlédnout. A všechna stará či novější poznání, moudrosti a techniky tvoří nástroje, prostřednictvím kterých se lidé snaží dosáhnout posunu a uvolnit se z vazeb svých sanskár – posvátných zranění, která si z generace na generaci předáváme a která tvoří naši karmu.

A i když se lidstvo díky vývoji našeho mozku dostalo tak daleko – jsme mnohem civilizovanější, porozuměli jsme mnoha otázkám života a kvalitu života posunuli na úplně jinou úroveň, naše logika a její snaha život „pochopit“ nás zároveň drží v tomto zajetí omezenosti. Logika je vidění dnes dominujícího pravého mužského mozku. A to, co se nám obecně nedostává, je citlivost, nadhled a hloubka porozumění mozku pravého, tzv. ženského. Je o otevřenosti a ochotě k sobě vpustit i to, co neznáme, čeho se bojíme, a o čem nevíme, jestli a kdy se to objeví. To nejtěžší dnes je život, a hlavně sebe v něm, správně a čistě vidět a správně mu porozumět. Naše logické snažení se při nadmíře snahy lehce ukáže jako antiproduktivní a škodlivé. Je totiž spojené s nesprávným vnímáním fenoménu „ženskosti“. Její otevřenosti, citlivosti a neohraničenosti. To ona je schopna dát naší logice úplnost, smysl a dlouho hledanou rovnováhu a harmonii. To v této otevřené vnímavosti se skrývá náš lidský i duchovní potenciál, naděje a síla.

Porozumění životu se skrývá v porozumění našemu ‚životnímu nastavení‘. Životní nastavení člověka totiž není jen souhrn nějakých fakt kolem jeho talentů, tendencí, schopností či neschopností, ale něco, co definuje celý náš způsob žití života. Něco, co formuje jeho okolnosti, a co získává kvalitu na základě našich reakcí a postojů k tomu všemu – vesměs nečekanému, neustále se měnícímu a nevyzpytatelnému. Je to náš neustále se vyvíjející životní proces, jehož kombinace jsou stále jen různými tvářemi těch stejných našich vlastních vzorců chování, které v nás byly definovány momentem našeho narození. S tímto porozuměním nám může začít docházet i to, že i když se budeme sebevíc snažit svůj život vymýšlet, držet ho pod kontrolou a dávat mu tvář podle představ své mysli, stejně nikdy nevykročíme z rozsahu definovaného nám naším životním nastavením. To nemáme nikdy pod svou kontrolou. Proto ho také nikdy nemůžeme svým rozumem a myšlením změnit. Protože skutečná změna se odehraje samovolně jen tehdy, když se dokážeme pouštět své snahy ho za každou cenu řídit, a začneme poznávat, že jeho pravý směr je ve skutečnosti už dávno, od začátku, zakomponován uvnitř něj – uvnitř nás – se všemi dosud neodhalenými schopnostmi pro jeho žití, zvládnutí a naplnění. A to se z našeho nitra může začít uvolňovat jen s tím, když mu začneme poskytovat nezbytnou volnost, lehkost, prostor a čas. Takovýto postoj k životu, který si nelze vymyslet, ale lze si ho uvědomit, vycítit ho a otevřít se mu, protože tato citlivost je vlastně skutečným vyjádřením symboliky té tolik všude obemílané ženskosti – jinové polarity, která teprve dává té dnes vládnoucí mužské, jangové, tu správnou rovnováhu a kýženou harmonii. Život už v sobě má vše – směr, kvalitu i smysl. A o odhalení dosahu a hloubky v nás vepsaného života je transmise Genových klíčů.

By | 2018-04-14T22:04:39+00:00 Duben 8th, 2018|Nezařazené|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Proč naše země (duchovně) nevzkvétá?