V dnešní informacemi přeplněné době je mnoho možností, jak „hledat svůj potenciál“. Spousta lidí ho hledá, setkávám se s tím dnes a denně. Je mnoho přednášek, seminářů, workshopů, knih, prostě informací najdeme všude „mraky“, stačí si vybrat. Mnoho schopností u sebe cítíme a nepotřebujeme je hledat, něco nám jde hůře, něco lépe a něco máme jako „dar od Boha“, v tom jsme prostě každý z nás někde jedineční. Někdo svůj talent, potenciál, schopnosti nebo jak tomu říci najde brzy (neznamená to však, že je z toho vždy úspěch), někdo déle a někdo se plácá životem a svůj potenciál neodhalí a pokud ho odhalí, často ho třeba téměř vůbec nevyužije.
Ono to totiž není jen o tom, že pokud budeme znát svůj potenciál, své dary, talenty, schopnosti, že to vše budeme moci naplňovat – žít. To nám říká logická mysl. Mnoho lidí netuší, že to vše má souvislost s naším genetickým nastavením, které do toho vstupuje velmi významně a i přesto, že odhalíme své dary a schopnosti, tedy svůj potenciál, nebudeme ho často umět a mít možnost uplatnit – žít. A proč? Protože nám do toho vstupují naše zátěže nejen naše, ale i rodové a životní okolnosti nás potrápí, dokud NEPOROZUMÍME sami sobě a neuvolníme určité „stíny“, rodové bloky a teprve potom můžeme ROZBALIT naplno svůj potenciál.
Pohled do genetického nastavení je něco, co lidé často ani NETUŠÍ, že je možné do něj nahlédnout a nechat si ho zpřístupnit. Protože od něj se náš život prostě odvíjí, i kdybychom sebevíc protestovali a dělali, že to není pravda. Pravda se vždy ukáže sama, nemusíme ji hledat, stejně ji nenajdeme.

Jsou věci geneticky dané, které do našeho života už narozením vstoupí a i přes všechnu dobrou vůli na sobě pracovat, odhalit své možnosti a schopnosti, nám život v určitém období, za určitých podmínek (a někdy i hodně dlouhém období) bude jakoby „házet klacky pod nohy“ a my lidé naučení svou „vůlí a snažením“ to přeprat a překonat to na chvíli přepereme a pak vzápětí od života dostaneme „facku“ (a leckdy ne jednu), která nás zastaví, zabrzdí třeba na nějaký čas, ale i někdy dost dlouhý (nemocí, úrazem, ztrátou práce nebo nemožností práci získat, rozvody, rozchody, potížemi…). Život nám často dává STOPKU, někdy krátkou, někdy delší a dle mých zkušeností s klienty, často i dlouhou STOPKU, kterou jen málokdo umí akceptovat a zastavit se na tak dlouho, jak je třeba (a to není o logice, ale o vycítění, kdy mě život zase pouští dál). Člověk, pokud nemá kolem sebe rodinu a porozumění svých nejbližších často takovouto STOPKU nezvládne (buď se rozvede nebo onemocní nebo se z něj dokonce stane i bezdomovec) a většinou ho lidé odsoudí – „kdyby chtěl našel by si práci, práce je, je to jen jeho neschopnost“… Ale tady je často „zakopaný pes“, že to tak není, že bez podpory okolí svou STOPKU nezvládneme a často ani nepřežijeme. Máme ji totiž zapsanou v genech a to je nám utajeno, je to skryto a tak tomu nikdo nerozumí, protože lidská mysl věci uchopuje logikou. Proto je třeba vnímat víc, co je za oponou skryté, co je vlastně v pozadí našich POTÍŽÍ.

Každý z nás má své nastavení, které se odráží plně v jeho životě, a tak jak pozoruji aktuální „osobní rozvoj“, který je hodně v tuto dobu rozšířený, vyučovaný, sdílený (a není na tom nic špatně), tak ne každému patří být řečníkem, umět mluvit před davem a učit se dalším dovednostem. V tom je právě skrytý ten „potenciál“, že každému z nás patří úplně něco jiného, co naopak často až moc velkým úsilím „najít to“, zdokonalovat se ve všem možném přehlédneme a je třeba „nekopírovat druhé“, protože to je častá realita „když to funguje jemu, proč by to nemělo fungovat mně“. Ale právě to nás zavádí do tlaku úsilí „pracovat na sobě“ někdy až moc. Najít tu zdravou míru, je klíčové a někdy hodně těžké.

Není třeba radit, jen ukázat, co člověk má v sobě vepsané a co ho celý život bude provázet. A je jen na něm, jak své genetické nastavení uchopí a jak s ním dokáže žít a zda svůj potenciál najde. Každý svůj potenciál nevyužije nebo nenajde a každý si žije to své „utrpení“ a je to tak správně, protože, budeme-li chtít něco v období, které na to není ještě připraveno, tak je to stejně boj „s větrnými mlýny“. Často trpělivostí a vycítěním správného času dojdeme nejdál. Tak jak se říká – „spěcháš-li nejvíc, zastav se“. Lidé se bojí plonkových chvil, kdy se nic neděje, jakoby se nikam neposouváme, ale právě toto období, kdy je PAUZA, nuda, nic se neděje, probíhá nejvíce změn a na to je třeba se naučit spolehnout, začít důvěřovat životu i sám sobě.